Kdysi se me snazili seznamit s muzem, co mel syna ve vlastni peci. Byl to mily, vtipny, spolehlivy chlap, se sportovnim duchem, synek byl taky fajn. Problem byl, ze se synovi venoval tak moc, az jsem z nej mela pocit, ze vubec nehleda partnerku, ale pouze matku pro syna. Necitila jsem se dobyvana a obdivovana, citila jsem se krizove testovana. Citila jsem, ze skrze syna na me jsou kladeny prilis vysoke naroky, kterym zatim ne ze snad nechci, ale ve sve zivotni etape (zatim bezdetna, ac ve veku na deti a deti planujici) ani nedokazu dostat. Mela jsem pocit, ze jsem hazena do vody a plav a ja se pritom teprve potrebuju s vodou seznamit a on mi na to neni ochoten dat prostor. On, zrejme poucen zkusenostmi, k moznemu vztahu pristupoval veelmi opatrne, cimz mi to moc nusnadnoval, nebot u me nakonec skutecne prevazil pocit, ze o me - jako o zenu - nema prilis velky zajem.