Tak mě inspirovalo téma "Co dál...?"
Medituju nad tím, zda jsem/jsme normální, nebo aspoň zda to má někdo hozené podobně jako my...

S přítelem se známe 16 let.
Máme mnoho společného, mj. i to, že absolutně nejsme návštěvní typy, ačkoli společnost máme rádi a já, jakožto ohnivé znamení a extrovert ji přímo bytostně potřebuju.
Nemáme však rádi, když nám někdo leze do baráku - to pouze výjimečně - natož abychom pořádali nějaké sedánky nad vínem a s burákama a ještě horší pro nás je lézt k někomu.

Proto společenskou stránku řešíme s přáteli celá léta potloukáním se po hospodách, restauracích, zahrádkách, klubech, koncertech atp.

I když jsme zrovna nebyli s nikým domluvení, chodili jsme denně na jedno spolu - neumíme si sednout doma s dvojkou k televizi a probírat život.

Když se narodil syn, ani ve snu mě nenapadlo, že by měl do hospody nebo kamkoli jinam přestat chodit i přítel.
Myslela jsem, že budu trpět pro svůj ztracený svobodný život, ale bylo to jednodušší než jsem čekala.
Tím spíš jsem neměla potřebu hlásat nahlas i v duchu "Když ne já, ty taky ne!" nebo "S dítětem se všechno mění, koukej dřepět doma a hledět do zdi..."

Pochopitelně se mi tím na určitou dobu dost ometil sociální kontakt s kýmkoli, ale kupodivu mi to vyhovovalo a poměrně nevrle jsem nesla neustálé návštěvy, které mi ještě půl roku po porodu proudily do baráku a tázaly se, zda jsem šťastná, jestli kojím, proč se dítě nepřetáčí, jakou barvu má jeho stolice apod.
Ocitla jsem se v jakémsi území nikoho - k hovorům o konzistenci stolice mého syna jsem nikdy nedospěla, rozebírat řecké filosofy jsem neměla náladu a na hraní karet či kulečníku nebyl čas

Mezitím se v životě přítele změnilo pouze to, že do hospody nechodí striktně denně (v průměru tak 5x týdně) a i o víkendu chodí domů dřív než za "našich" časů.

Podotýkám, že přítel za celých 15 let neudělal jediný výstup, nikdy žádnou ostudu, a to ani když se náhodou fakt naleje, je roztomilý, decentní, není agresivní a nejhorší, co se může v opilosti stát je, že usne za stolem

Jen má prostě zvyk zajít si denně na jedno až tři točené, v čemž ho podporuju k údivu všech, včetně tchýně.
Tchýně mi dává za příklad jeho bratra - jak se prý pěkně drží doma.
No, to drží. Od doby, co má zákaz chodit do hospody, vylemtá denně 5 a více lahváčů z basy... Sám, ve sklepě, kam chodí kouřit...

Znám jedinou ženskou, která z denní návštěvy pohostinství nedělá u svého partnera tragédii - kamarádka hospodská. Ten její to má na pivo cca 25 schodů, takže není důvod utrácet za hnusné lahváče, když má o patro níž výtečné točené

Poznámka na závěr -jedná se samozřejmě o rovinu "alkoholismu", kdy daný partner nemá problémy, pít umí a chlast mu nezasahuje do reálného života.
Těch trosek z rozpadlých manželství a baráků znám víc než těch pohodářů...

To, co mě zajímá je, zda to někde chodí podobně