Velrybo, já mám tendenci se v těchto situacích radovat až neadekvátně. Nedávno jsem v metru viděla scénku, která mě nesmírně potěšila - jakýsi mladík se loučil u metra s dívkou, objal ji, dal jí pusu a dlouze a zamilovaně jí mával a ona jemu také. A když jsem tu dívku uviděla blíž, tak jsem si všimla, že má pleš. A i když jsem ji vůbec neznala, tak jsem byla ráda, že i s takovýmhle vzhledovým handicapem dokáže žít partnerský život.

Velmi dobře rozumím Tvým pocitům, což byl také důvod, proč jsem se do Tvé diskuse zapojila. Mám i své vlastní zkušenosti, třebaže jsem vysoká, štíhlá a rozhodně ne žádná obludka, tak se mi na poli partnerských vztahů často moc nedařilo, protože to prostě s kluky neumím, často jsem měla smůlu, že v mém okoli prostě nebyl nikdo, kdo by se mi líbil a byl nezadaný, dnes s odstupem času si uvědomuji, že nezanedbatelnou roli pravděpodobně sehrál i jeden dobrý kamarád, který mě používal jako "zástěrku" k zamaskování jeho sexuální orientace, což se mu díky mě dost dařilo... Prostě si řada potenciálních nápadníků nejspíš myslela, že jsme pár. Takže keců na téma "jak to, že takováhle holka nikoho nemá", "nech tomu volný průběh a uvidíš" (po pár letech volného průběhu bez výsledku tahle poznámka fakt na**re) nebo dokonce "hele, nejsi ty náhodou lesba" jsem si také vyslechla dost. Mělo to i své dobré stránky - díky tomu jsem se naučila odpustit si debilní komentáře na adresu svobodných a bezdětných lidí.