To mi připomnělo Betty MacDonaldovou:
Všechny knihy pojednávající o "dítěti a výchově", šťastném domově" atd. se shodují v tom, že rodiče musí být vždycky absolutně jednotni v záležitostech kázně. To je sice roztomilá myšlenka a jistě by učinila šťastným každý domov, ale podle mé zkušenosti a podle mého pozorování by to bylo možné, pouze kdyby matka i otec byli hluchoněmí nebo jednovaječná dvojčata. Vezměte si například Dona a mne. Milovali jsme děti. Milovali jsme sebe navzájem. Ale když v našem malém šťastném domově vyvstala krize a museli jsme se v zájmu spravedlnosti a jako rozumní chápající rodiče zaposlouchat do vlastního uplynulého dětství a snažit se připomenout si, jak bylo nám ve stejné situaci a ve stejném věku, byli jsme si cizí jako Eskymák a Maur.