Vzhledem k tomu, že s mužem máme rozdílné názory téměř na vše, co se týká výchovy dětí, tak by asi trvale musel mlčet ten, kdo řekl svůj názor druhý. Můj muž si stěžuje, že ho nepodpořím a veřejně o jeho rozhodnutí diskutuju. Dle mého názoru je můj muž ten typ člověka, co buď dětem vyhoví absolutně ve všem a nebo je děsuplně přísný a trvá na zbytečnosti z principu. Nic mezitím a závisí to na jeho náladě. Když je v dobré náladě, můžou na něm holky štípat dříví, nedokáže je dát spát na čas, jedí jen nesmysly, koukají dvě hodiny v kuse na televizi. Když má špatnou náladu, tak na ně řve kvůli tomu, že něco nedojedly nebo jim jde vyhazovat pohozené hračky. Já mám pořád tu svoji středovou linii a tak jsem buď za děsně přísnou nebo za příliš benevolentní matku, co si nechá skákat po hlavě (podle toho, v jaké je muž náladě). Kupodivu on si myslí, že ten, kdo neustále mění názory, jsem já Ráda bych s ním táhla za jeden provaz, ale prostě nám to nejde. On by řekl to stejné. Holky jsou zvyklé, že máme rozdílné názory a starší nás maximálně podporuje: Tak dělejte, už se domluvte, jak to teda má být! Obě naprosto přesně vyhodnotí, že tohle rozhoduje paní učitelka, tohle rozhoduje ten, kdo s nimi aktivitu podniká nebo je má zrovna na starosti. Nikdo nemá patent na rozum, ani máma, ani táta. Ale musí mít to vzájemné "dohadování" úroveň a nikdy neobsahovat vzájemné útoky.