Diskuzi jsem nečetla celou, jen prolítla, tak nevím, jestli je to uplně k tématu...

Už to bude 10 let, co jsme se rozešli s klukem, já to celý tenkrát uplně po*rala, nedivím se, že to ukončil.I když mě věřím pořád miloval.Byla jsem ale mladá a blbá...až poté mi došlo, jak moc ho vlastně miluju.Znova jsme to spolu zkusili, ale už to nebylo ono.
Odjela jsem do ciziny(jak tu někdo psal), měla xy jiných kluků, dneska mám rodinu, spokojené manželství, ale vím, že ON je pro mě jak magnet.
Před časem jsem ho potkala, nebudu raději rozvádět, jak to dopadlo, ale vykolejilo mě to na řadu měsíců.
Jakákoliv zmínka o něm od někoho z mého okolí mě znova dostane.On je celou tu dobu sám, ne teda uplně, ale nic vážnýho.Manželství si rozbíjet samozřejmě nebudu, na to mám dost rozumu.
Jediný co vím, je, že pokud nechci zadělat na průser, nesmím ho už asi nikdy vidět, mluvit s ním, protože to pak za sebe neručím a byť jsem celkem inteligentní bytost, tak to mám pak v hlavě zatměno a vše jde stranou..
Možná trochu zmatený příspěvek, uf, jen o něm píšu a stoupá mi tlak