Kalamity, každá máme míru úzkosti jinde a nemůžeme za to ani to. Já mám jen výhodu, že mě ty "tragédie" prostě nenapadají. Tebe napadají, tak s tím musíš nějak žít po svém.

Dcera v 8 jezdila v Praze na kroužek s přestupováním mezi autobusy. V zimě i za tmy. Taky vím, co vše by se mohlo stát, ale takhle uvažovat, nepustím jí ani do školy. Kdyby utekla, měla bych strach, ale nebyla bych bez sebe hrůzou. Věděla bych, že za standartní situace se o sebe umí postarat.