Potřebuji si hlavně poplakat. Tatínek se odstěhoval do jiného města a je pro něj organizačně náročné si pro syna dojet a přivézt ho. Respektive ono to tak náročné není, ale jemu se moc nechce a my shodou okolností často přes jeho město jezdíme. Proto si ve skutečnosti pro syna moc jezdit nemusí a pomáháme mu všemožně a to celá široká rodina, můj manžel, moji rodiče.
Včera jsem odpoledne musela jet pracovně kus od něj, syn tam na víkend měl být, takže jsem nabídla, že si zajedu a přivezu mu ho. V půl deváté jsme zaparkovali před barákem, já mžitky před očima, po náročném pracovním dnu a vůbec týdnu, tatínek na prozvonění přišel, pozdravil, vzal batoh, řekl "tak čau" a odcházel s mým synkem k němu domů. Brada mi spadla až na zem, sliny připravené na šálek kávy jsem zase polkla. Nakonec jsem skončila o kus dál na parkovišti a brečela jsem muži do telefonu, jaká jsem kráva.
Když ještě bydlel v Praze jako já se synem, dostával dokonce klíče od našeho bytu, aby měli kam si jít hrát a nemuseli jezdit "až" k němu a několikrát se dokonce stalo, že jsem přišla domů a našla nejem syna s tatínkem, ale i tatínkovu přitelkyni. Což jak jistě chápete, mě teda moc nenachlo. Ale neřekla jsem ni slova, abych nedělala vlny, uvařila jim kafe, zvala je na oslavy synových narozenin apod. A on mě nenabídne ani to blbý kafe.
Co myslíte, je ode mě hloupé-naivní-náročné-či-jaké, že jsem očekávala, že mě na to kafe pozve? Zvete se vy navzájem?