Nevěra je fuj. Ztráta důvěry je fuj. Do soukromí se partnerovi NELEZE, tečka.
Já ze zásady nedělám fuj věci proto, že prostě chci na tomto světě být za člověka, který NEDĚLÁ fuj věci a na tom mám postavenou svoji vlastní sebeúctu. I když jsem měla podezření, že mě ex podvádí, do mobilu aj. jsem mu prostě NEVLEZLA - ano, na rovinu jsem se ZEPTALA, ale i kdyby mi byl býval po chvíli vytáčení pravdivě neodpověděl, tak bych mu do soukromí NELEZLA (a neudělala bych to ani teď!). Připadala bych si asi ještě pitoměji, než kdyby mi veřejně nasazoval ty parohy...

Prostě dokud jsem ho na ní nenašla - s nadsázkou - tak to pro mě byl - věcně vzato - člověk, který mluví pravdu, protože jsme se na férovém jednání na začátku vztahu jasně dohodli (presumpce neviny).
Ano, nemluvil pravdu, ale tím ON byl ten, kdo porušil naši dohodu - a to dokonce i tehdy, když jsem ještě NEVĚDĚLA, že tu pravdu nemluví. Ale věděl to ON. Na něm bylo, aby si nesl svoje špatné svědomí. Já jsem si uchovala vnitřní pocit, že jsem se nezachovala fuj.

A obecně, já mám dost striktně nastavenou hranici "co je a co není fuj" z hlediska podvádění partnera "nevěrou". Když se usměju na pošťáka, OK. Řeknu kolegyni, že jí to sluší, OK. Ale když budu každý den kolegyni z práce objímat kolem ramen a chodit s ní na dlouhé obědy (zatímco na ženu doma se ani nepodívám), tak i když "za tím nic není", tak už mi to nepřipadá úplně OK. Nelíbí se mi ani flirtování přes internet, různé "nezávazné chatování" a pod. Prostě NIC, co bych nedělal, KDYBY u toho byl můj partner. Nic, co bych věděl, že by se mu nelíbilo. Především je vždy důležitý ÚMYSL, s jakým něco děláme. Jaký význam má ta která aktivita PRO NÁS. Je "kafe" a "kafe", je "sms" a "sms".

Hlavně si však myslím, že čím víc se budu bát, že o partnera přijdu, tím spíš mi zdrhne. Pusťte to - a pokud to k vám patřilo, tak se to vrátí. Ne-li, tak to k vám stejně nepatřilo.