Ahoj holky, zvlášť ty, co mají ta krásná rána a prosím o poslání kouska dobré nálady i sem! Já mám teda ráno dost naprd, do tří do rána jsem brečela (sebelítost je fuj...), ráno zdárně pokračuji. Jen ve stručnosti nastíním - s manželem jsme 11 let, dvě děti 3 a 2 roky, řekla bych hezký vztah, manžel je optimista, pohodář, miluje děti. Po narození druhého dítěte jsme prošli krizí - únava obou, manžel má náročnější práci, já sama na domácnost a dvě batolata, moje zdravotní problémy. Letos se to začalo dost lepšit, děti jsou samostatnější, manželova firma začala slušně vydělávat, já jsem se opřela do prozkoumávání trhu s nemovitostmi s vidinou lepšího bydlení (máme 3+1 v nájmu), začala propočítávat financování.

Manžel se nikdy nebránil větší rodině, naopak, téma dalšího dítěte obvykle načínal on, já si klepala na čelo, až do letošního jara. Přepadla mě touha po dalším mimi, ale příští rok nastupuji do práce, kam se moc těším a rádi bysme lepší/větší bydlení. Tak jsme někdy o prázdninách sedli, řekli si, že s mimi počkáme, vyřešíme bydlení a peníze, trochu si odfrknem a tak za 4 roky se uvidí.Dokonce říkal, že by nebylo dobrý mít to dítě jako jedináčka, chtělo by to parťáka, čili 4 děti!

Včera jsme si večer povídali a já jsem tenhle plán zopakovala (rojí se kolem mě holky s bříškama, tak závidím). No, manžel mě docela zaskočil. Poměrně důrazně řekl, že teď jede na maximum, je rád, že děti odrůstají, dvě stačí (!?!) a na další se ani do budoucna necítí. S domečkem prý taky neví (fakt, že do hledání se vůbec nezapojuje), můžeme přece jezdit na chalupu nebo k rodičům a neutrácet.

Takže jeho představa života je: on v práci, pohodlné bydlení ve stávajícím bytě, v pátek sbalit a šup na chalupu, kde se bude věnovat dětem a odpočinku. Každý druhý víkend návštěva u prarodičů, kde chce především odpočívat. Prázdniny zase chalupa (ušetříme), je tam možnost i lyžování, maximálně moře. Děti dvě. Moje úloha má být chodit do práce (kterou nazval aktivní odpočinek, myslel to dobře, dost se mě to dotklo), obstarat děti a domácnost, zajistit servis na chalupě.
Já chci domek, žádnou chalupu (nejezdím tam ráda), víkendy trávit na různých místech různě (kultura, sport, ...) nebo doma (kdy budu dělat domácí práce? Kdy si najdu chvíli sama pro sebe?). Pravidelné víkendy u tchánovců opravdu ne, občasná návštěva ano, ale ten čas já považuju za ztracený (pro mě osobně).

Jsem totálně rozčarovaná... Samozřejmě jsem se vyptávala, co ho vedlo k tomuto obratu, tak prý vidí reálně vývoj situace a je vyčerpaný z práce. Na otázky odpovídal otázkami, např. jestli si myslím, že zvládnu sama obstarat tři děti a barák, když on bude muset být pořád v práci, aby nás zabezpečil. Nevím. Jestli si uvědomuju, že pak v těch 36-7 nemusíme být fit, mám nějaké zdravotní problémy (astma) a bude to třeba komplikované těhotenství, manžel by musel zůstat doma s dětmi = nedostatek financí, atd. Uvědomuju, je pravda, že nepřipouštím. Zkrátka, manžel má jasno. Hledá důvody, proč to nejde.
Nejhorší na tom je, že má pravdu. Myslím, že názor nezmění, vidí věci reálně. Já si myslím, že to finančně nereálné není, ale hlavní tíha není na mě. Prostě se rozešly naše představy o životě, spolu zůstat chceme. Takže se loučím s představou dalšího dítěte a jdu hodit na mimibazar i poslední schované věci. Jsem strašně smutná a doufám, že to brzy přejde, jsem protivná sama sobě.

Stejně mi přijde nefér, že já si už za deset let žádné děti nepořídím a vím, že mě bude do smrti mrzet, že jsem to neudělala. Manžela, když přepadne touha omladit si svět, tak může plodit klíďo dál, že... Doufám, že se to nestane.
Jsem unavená, nevyspalá, uřvaná a nachlazená. Snad se zítra vzbudím v lepším stavu a uvědomím si, že můžu být vděčná za to, co mám.