Já myslím že se to změnit může.

A jak píšeš, ted to na tebe prostě padlo, za týden bude líp a všechno bude v pohodě.

U nás nazačátku já chtěla max dvě děti, manžel tak pět. Po narození první (a tvrdé realitě:) já zůstala u dvou, manžel pravil že dvě je maximum.

Po porodu druhého dítka (jsou od sebe 4,5 roku, méně jak tři roky rozdíl jsem nechtěla, chtěla jsem si užívat, fakt bych nedala roční rozdíl, smekám před každou kamarádkou která to v pohodě zvládá!!!) jsem štastná, naplněná, neustále je co dělat. A když je spolu vidím, tak ted, v největším "vyčerpání" - stěhování 1500km před dvěmi měsíci, nulové hlídání, manžel v práci do 11 večer, žádné kamarádky v dosahu - jsem tak neskutečně štastná, že je mám, že mě napadá že bych to třetí snad chtěla. Manžel se usmál s tím že uvidíme za rok, dva.. (já bych dřív nechtěla, mám ráda odstupy:))

Jen tím chci říct, že ještě před půl rokem bych řekla razantntní NE.

A že stejně jako manželův názor se může za dva roky změnit, může se změnit i tvůj - a založíš diskuzi "nechci třetí dítě a manžel po něm touží" :))

Žij přítomností.... užívej si dětí, manžela, bud v pohodě. Co se týká plánů na bydlení, ty bych nevzdávala, promluvte si o tom že na chalupu nebo k prarodičům nerada jezdíš. Zkus v něčem ustoupit a diskutovat s argumenty, na to chlapi slyší, citovým výlevům moc nerozumí :) Vysvětli mu v čem to bude lepší mít barák (i finanční úspora - kolik na tu chalupu projedete benzínu? kolik tam investujete peněz?") a že budeš štastná, prostě..

držím palce a neber to nějak dramaticky.. kdo ví co bude!