Monty,

ne, je to pořád stejně hodnotný člověk. Ale už není mým partnerem (z jeho vlastní volby) a nemůže být ani mým přítelem, poněvadž s ním nemohu prožívat to, co je pro mě podstatou přátelství - sdílet své radosti a starosti, spolehnout se, že mě podrží a podržet jeho v případě potřeby. Ve skutečnosti je to jeden z posledních bližších lidí, ke kterým bych se uchýlila o pomoc, protože vím, že by mi sice v případě nutnosti pomohl a rád, ale jeho ženě by to bylo proti srsti, a to silně.

Opravdu důvěrné věci o sobě povím málokomu, ale mám pár přátel, kterým je sice vesměs neříkám, ale přesto vím, že je říct můžu. Exmanželovi je prostě říct nemůžu. To je pro mě podstatný rys přátelství.

A je pravda, že kdybychom neměli společné děti, tak bych se s ním po našem rozvodu už nestýkala. Pro mě je přirozenější takový vztah úplně ukončit, než se potácet v jakémsi rádobypřátelství. Rozuměj, já si exmanžela jako člověka vážím, respektuju ho, je to pořád fajn chlap - ale lidí, kterých si vážím, respektuju je a jsou fajn, znám mraky, a necítím potřebu mít je všechny jako přátele.

Mám pocit, že pro tebe znamená slovo přítel něco zcela jiného než pro mne.