ano, někdy sem milým tónem cedila skrz zuby nadávky, brečela chlapovi, že ho má ,,vrátit,, do porodnice, že ho nikdy nezvládnu, párkrát sem vzteky rozbila nějakou tu věc. on brečel, já nevěděla proč, všechno vě mě křičelo pomož mu, já prostě nevěděla jak, přišel vztek... byla to ta nejšílenější frustrace, jakou znám. upřímně sem se dostávala do stavů, kdy sem nevnímala, co se několik hodin dělo, přítel přišel domů z práce, já třeba uklízela a dítě? dítě křičelo a já to prostě nevnímala. když mě jako ,,probral,, hned sem se strašně lekla, že mi brečí miminko, jaká sem strašná matka, že ho nechám brečet. prý tenkrát uvažoval nad psychiatrem kvůli laktační psychźe, nakonec pomohlo mi se vyspat a svěřit