S prvním dítětem jsem taky nasekala spoustu chyb a myšlenky měla fakt nehezké. Četla jsem tehdy Prevíta a podobné "humoristické" knížky a zmítala se na pokraji hysterie byla nervní a ten neklid přenášela na dítě (souhlasím s Len, s tím, že něco jako "tříměsíční kolika" neexistuje, resp. nemá organicku příčinu, je to psychické - když jsem se uklidnila já, přestalo plakat i dítě).
Vzbudilo mě každé hlasitější nadechnutí, takže jsem nedokázala spát ani hodinu v kuse.
Nevařila jsem, neuklízela, jen chovala a kojila, a byla vyčerpaná.
S žádným dalším dítětem se to už neopakovalo, bylo to čím dál jednodušší... protože mi došlo pár věcí.
Je normální, že miminko potřebuje kontakt a to co největší. Nedělá to proto, že mě chce týrat, je to jeho potřeba a je to i mou potřebou. Jsem na mateřské, tudíž jsem teď matka, proto se nemusím cítit provinile, že nic jiného momentálně nezvládám. NEMUSÍM.
Že jak se cítím já, bude se cíti i dítě.
Mazlení a ani celodenní přísun lásky NEMŮŽE nikoho rozmazlit. Naopak, posiluje.