Ne. Já jsem taky věděla, že pak už čas nebude. Ale prostě jsem zeslábla, zvracela, spala a čekala, až to přejde (=až porodím). Možná kdybych z nějkého důvodu měla neschopenku a měla na to doma klid a čas, skloubit to v tom stavu s prací nešlo. S malým miminem by to taky asi ještě šlo, ale pár měsíců jsem se z porodu fyzicky a hlavně psychicky vzpamatovávala. Když byl synovi rok pryč, vrhla jsem se na psaní, že poslední pokus, musím to zvládnout, přece by byla škoda vzdát to těsně před koncem. Ale nepovedlo se, naopak se povedla dcera . Příčin a důvodů je moc, výmluv ještě víc. Pravda je, že v té době - po 4 letech od studia, jsem se nedokázala znovu ponořit do oboru tak odtrženého od reality. Můj mozek mi připadal zhruba na úrovni druhého semestru - musela bych za pár dní nastudovat to, co předtím za několik let, a napsat diplomku snad za měsíc. S mozkem, který za rok a půl na rodičovské poněkud zlenivěl, ale s tímtéž perfekcionismem "jako za mlada" . Nepovedlo se. Občas je mi to líto, občas se mi zdají sny, že mám ještě šanci to na poslední chvíli dotáhnout do konce, probudím se s výčitkama. Ale pak se podívám na dceru a říkám si, tohle úžasné stvoření by tu nebylo, a hned je mi to líto o dost míň .