Mívám dva druhy relapsů. Jeden je úzkostný a druhý pasivně depresivní.

U toho prvního jsem úzkostí nucena "něco dělat". Cokoliv. Sportovat, fyzicky pracovat, nebo aspoň chodit chodit chodit. Jako bych to chtěla ze sebe vysypat, ty stavy. Vyšlapat do pedálů kola, vyběhat, shodit ze sebe.

U druhého druhu propadu jsem pasivní. Spím celé dny kdy to jen trochu jde, usínám v MHD, ve frontě na pokladnu v supermarketu,nemůžu nic nic nic, nemám sílu ani se zabít, protože by to vyžadovalo aktivitu.


V tom prvním popsaném období se právě nacházím. Je to vysilující, jak se přepínám. Vstávám v před pátou ranní, usínám dlouho po půlnoci. Dokonce se snažím si vnutit, že 3-4 h spánku mi stačí. Že víc nepotřebuju. A ono to teď víc ani nejde.
Za den toho hodně udělám, ale taky hodně sním.
Snažím se činností zahnat tu úzkost a pocit prázdnoty.
Existencionální úzkost.

Než tělo zhuntuji do chvíle, kdy řekne DOST, a upadne do deprese. Přijde mi, že neznám míru. Už mě i napadlo, jestli se to neblíží BAP, ale zas nemusím mít všechno.




Když máte špatné psychické stavy, propady, jak Vaše tělo reaguje? Máte somatické projevy? Jak reaguje okolí, chápou to?

Můj muž je ze mě docela šílený.
Připadá mu, že nedělám nic anebo zas jsem aktivní až nadmíru.
A já mám pak pocit, že mu nic není recht, ať dělám co dělám.