Jojo, já jím, když mám úzkost, jako bych potřebovala obejmout, pohladit, pochválit a odměnit, což mi jídlo nahrazuje
No my s tím pracujeme na psychoanalýze, s tloustnutím, úplně stejně, jako když někdo nejí, prostě dělá něco proti svému tělu, hledá náhražku, my ani tak nediagnostikujeme (my říkám proto, že je to jednak má profese, ale hlavně mluvím o vlastní analýze, kam jezdím 5 let...).

Okolí jsem se to snažila říct, ale pro někoho jsou moje myšlenky moc černé, tak se bojí o tom mluvit (tak nějak, abychom se nevydeptali kolektivně) a někdo to přejde, protože jsem známá jako šašek a kliďas rodiny.

V poslední době se čím dál víc odkláním od důležitosti diagnóz a přikláním k důležitosti hledání příčiny - čehokoliv. Prostě člověku není dobře, to je podle mě nejdůležitější diagnóza.

Já sama si mnohdy nerozumím, proč potřebuju tolik ujišťování, jistot, chlácholení. Proč se tak strašně bojím smrti, nicoty. Takže neočekávám, že to někdo opravdu pochopí, ale docela to chápe můj terapeut.