mám dva kluky a též nepociťuji jako újmu, že nemám holčičku, zvláště pak, když vidím nějakou pěkně okrajkovanou růžovou barbínu a slyším, o čem se holky baví, tak jsem vlastně ráda, že tohot jsem doma ušetřena. I když moje dvcera by asi taková nebyla - neměla by po kom
na druhou stranu si někdy říkám, že žiju se třemi mimozemšťany a některé věci nemám s kým sdílet (s mojím mámou ani ségrou si nejsme až tak blízké). Naštěstí mém nejlepší kámošku též bez dcery, tak si to sdílíme spolu
a třeba když je mistrovství světa téměř v čemkoliv, tak už mě o moc nebaví
. Málokdy najdeme věci, co se nám líbí společně - mě neláká technické muzeum a do muzea hraček jsem si šla sama
Naštěstí mám ráda sci-fi a to mám se syny společné. Teď jim bude 15 a vidím jak moc se mi vzdalují a jak jim nerozumím (jeden je mi blízký povaho - naštěstí, druhý je po manželovi). Ale myslím, že v pubertě se to může stát i s holkou.
Závěrem: Jsem ráda za to co mám a opravdu neželím, že dceru nemám (jen někdy takový malý záchvěv
)