Mám dvě děti, staršího chlapce a o 2,5 roku mladší holčičku. Taky to není mnohdy jednoduché a idylické. Hodně mi pomohla knížka "Prvorozené dítě" od Jiřiny Prekopové, je psaná velmi upřímně, taková zpráva o bolesti prvorozených.
Když se konfikty a nepohoda mezi mými dětmi hrotí, se starším synem mluvím o tom, v čem ho malá štve, co ho trápí, co ho rozčiluje nejvíc a prostě ho vyslechnu. Chci, aby vědět, že o svém vzteku se mnou mluvit může. Občas jsem mu i vyprávěla historky z mého dětství, jak mi brácha lezl na nervy a jak jsem taky bývala našvaná a nešťastná, aby věděl, že tak "strašnými" pocity netrpí sám. Teď, když je dcera větší a rozumnější, ji někdy i přizvu a taky nechám mluvit. Podle toho, co je akutní, hledáme nějaká řešení... třeba, že syn chce mít své hračky, na které dcera nesmí bez dovolení sahat. Nebo chce mít chvíli jen pro sebe, aby ona v pokoji vůbec nebyla. Dobrý je i společný čas "jen starší dítě a máma". Prostě hledáme vhodná pravidla, to, co je v našich silách změnit, aby nám všem spolu bylo lépe... a pokud některé věci změnit nejdou, tak abysme alespoň věděli, jak se v tom komu žije. Pak je i hněv a vztekání pochopitelnější :o)
Se synem mám dobrou zkušenost v tom, že když je vyslyšen, intenzita negativních emocí klesá, cítí se líp a chová se líp. Já to mám taky tak :o)