Udělala jsem něco, za co se sama sobě nedokážu podívat do očí...ale tenkrát jsem byla jak...no prostě jak mladá, blbá, zamilovaná a nekoukala nalevo napravo.
Měla jsem několik měsíců milence a prožívala bláznivé naivní období, do tý doby než to prasklo a já se konečně probrala. Je to 3 měsíce, manžel se rozhodl mi "odpustit" s tím, že mi snad po 12 letech dokážě věřit, že jsem se prostě "jen krátkodobě zbláznila" a tak jak nám vztah fungoval předtím, to snad půjde zase dál. Obdivuju ho, jak dokáže být silný a víceméně až na pár občasných úletů, kdy to prostě bouchne a on nevydrží a v narážkách mi mou blbost připomene, se drží a vše je jako dřív. Za což ho neskutečně obdivuju (nevěřím, že bych dokázala totéž) a jsem mu za to vděčná. Mmch, vždycky jsme měli fungující manželství i rodinu, rozhodně jsme si nikdy neměla na co stěžovat, odsud asi pramení mé výčitky.
Já ale žiju teď jinak uvnitř a jinak navenek. Protože prostě jen pikám za vlastní chyby, tak všechno držím v sobě a nezatěžuju tím nikoho kolem. Je mi ale hrozně. Psychicky se cítím naprosto flustrovaně, unaveně, bez elánu, hrozně mě to srazilo a já nevím jak zpátky nahoru. Nedokážu se zbavit výčitek, ale ani si nedokážu představit, že tuhle tíhu s sebou mám táhnout už po zbytek života...mám asi takový podvědomý strach, že to celé bude ještě mít nějakou dohru nebo se prostě jen sama před sebou cítím tak neskutečně blbě, že jsem byla tak pitomá, slepá a poblouzněná, že jsem ohrozila funkčnost naší rodiny? Chodím celý dny jak "tělo bez duše" a nedokážu normálně přirozeně fungovat, ačkoliv navenek tak působím, o to je to celé pro mě náročnější...
Je tu někdo, kdo si tímto taky prošel?