Úplně s tebou souhlasím!
V tomhle případě to opravdu asi jinak nejde, než nechat synkovi pocítit, že to taky bolí.
Nejsem na to tedy pyšná, ale takhle jsem jednou taky plácla přes zadek synka mé kamarádky (která ho nikdy do té doby nebila), když mydlil mého synka, který ovšem ví, že bít se nesmí za žádných okolností a tudíž se nebránil...
Mého synka já občas,když byl malý, plácla, ale fakt opravdu výjimečně - třeba když mi zdrhnul k hlavní silnici (to mi fakt ruply nervy), nebo při opakovaném dělání činnosti, kterou měl zakázanou, dostal přes ruku - on byl takové celkem těžko ovladatelné batole...vždycky jsem se snažila řešit problémy verbálně, ale ono to někdy nejde - ještě dnes u něj vidím, že kolikrát touha je silnější, než rozum (zrovna včera - na procházce "na skalách" uviděl kus rozbité flašky, chtěl ji hodit na kameny- samozřejmě že jsem ho včas zarazila, ale ta touha vidět a slyšet to tříštění, ta byla přímo hmatatelná...)

Ono totiž jde o to, že pokud to dítě bude beztrestně mydlit psa, tak se taky nakrásně velice pravděpodobně stane, že ten pes toho bude mít plné zuby a pak ty zuby (v nestřeženém okamžiku) použije proti tomuhle malému agresorovi...

U nás pomáhala hodně názornost - takže nechat mu pocítit, jak to bolí, event. aby viděl, jaké to může mít následky.
Např. chodí se po chodníku, když bude chodit po silnici, dopadne jako... tohle přejeté zvíře (ukázat!)

S některými dětmi to je prostě náročnější...njn...