Panejo, to než člověk všechno dočte, uff.

Moc dobře vím, že on není ten typ dítěte, na kterého tělesný trest platí. Taky ho běžně vůbec nepoužívám, přesto mi ale občas uletí nervy a ujede ruka :(
Jenže neplatí na něj ani domlouvání, vysvětlování, separace, zákaz oblíbené činnosti... zavedla jsem počítání do tří - efekt je ten, že počítá se mnou s poťouchlým výrazem...

Děkuji všem, našla jsem si v tom to, co se mi zdá dobré, zatnu zuby a "začnu nanovo", zkusím najít novou trpělivost na láskyplnou výchovu.
Mimojiné budu muset našemu dědovi už asi po desáté vysvětlit, že takhle fakt ne... před chvílí venku opět střet :( Kluk začal tahat fenu za uši, já na něj volám z dálky "pusť jí" a děda, který stál vedle, mu hned střihnul jednu po ruce. Ano, mělo to efekt, že malej psa pustil (protože on sám od sebe nikdy nepustí, vždycky mu musím rozevřít ruce nebo ho nějak odtáhnout), ale podle té reakce bylo poznat, že vůbec nepochopil, proč přes ruku dostal. Bylo mi ho líto, i když jsem nic neřekla, jen ho vzala domů a když se mi v náručí vyplakal, tak jsem se mu pokusila to aspoň vysvětlit, proč ho děda plácnul. Efekt to nemělo vůbec žádnej, malý prostě nechápal.

Nemyslím si, že by neměl psa rád. Je vždycky nadšený, když jí vidí, fenka bydlí celoročně na zahradě. Nemyslím si, že by neměl brášku rád - často se k němu přitulí se slovy "mám tě rád" (bohužel to dělá stylem, který se malýmu zrovna moc nelíbí). Stejně tak kolikrát přijde k nám, chytí se kolem krku a řekne "mám tě rád".
Přesto pak najednou zničeho nic přijde a zkusí zaútočit. Někdy to vypadá, že se snaží naprosto záměrně mě vytočit a má z toho hroznou bžundu. Nejsem superžena, takže nedokážu donekonečna jeho snahám o rozčílení mě odolat.