S dětma je to někdy těžký...a je toho hodně co může být špatně. Z prvního těhotenství mám chlapečka s Downovým syndromem (18 měsíců), říkali, že by se to nemělo znova stát, že je to náhodná forma. Letos v létě jsem musela na revizi pro nevyvíjející se plod v 10 týdnu. Bylo mi to líto..hlavně je to už druhé zpackané těhotenství. Ale když jsem se minulý týden z výsledků genetiky dozvěděla co miminku bylo a proč se přestalo vyvíjet...jsem ráda, že to tak zkončilo. Většina ranných potratů je z genetické chyby a někdy když vidím jiné děti které se také šťastně nenarodili, říkám si pohodovej Downův syndrom. Každopádně si myslím není-li miminko v pořádku je ranný potrat to nejmenší zlo. Věr mi, bolí to míň a spíš to přebolí než když se celej život koukáš na své dítě a neustále srovnáváš jaký by mohlo být kdyby bylo zdravý...co všechno by už umělo o jaké zdravotní starosti byste měli méně. A z jednoho nepodařeného bych si hlavu nedělala a začla se těšit na to až budete moc tvořit další