Řekla bych něco jako ty. Vyrůstala jsem na vesnici, takže nějaké výlety se nekonaly, vždycky byla práce doma kolem baráku, zvířata a tak. Otec se nám moc nevěnoval, neměl moc trpělivosti cokoliv vysvětlit(v tom jsem po něm, ale snažím se!), a když to šlo, tak šel z práce hned do hospody, kde mu bylo nejlíp. Takže celou domácnost táhla máma, která navařila, abysme se najedli, až dorazíme ze školy. Otec se někdy (ale ne moc často) snažil něco ukuchtit, ale neměl-li náležitou pochvalu, tak ho to nebavilo, až přestal úplně. Naši zůstali spolu, ale mám pocit, že už tak dobrých 35 let je to spolu nebaví a jsou spolu jen proto, že už jaksi nemají moc kam jinam (matka by raději umřela, než nějaký rozvod).
Když tak vzpomínám na své dětství, tak ráda jenom proto, že jsme jako děti mohli lítat po polích, lesích a tak bez jakéhokoliv strachu z kohosi nebo čehosi. Rodiče v těch vzpomínkách bohužel moc nejsou.