Děti mám "jen" 3 - holčičky. Mě spíš mrzí reakce na to, že jsou to "jen" holčičky. Jako že dost často lidi řeknou, no jo, vy jste zkoušeli toho kluka a nevyšlo to. Jasně, chlapečka nějakýho jsme chtěli, ale vždy jsme chtěli děti tři a někdy mě mrzí, že je od některých omezenců nejmenší dcerka brána jako "pokus o kluka, který nevyšel".
Mám pocit, že v dnešním světě umí málokdo něco "pochváli", přát tomu druhému "dobré", naopak vždy je spíš za tím závist a nepřejícnost - nojo, oni můžou mít 3 děti, když na to maj,..... oni to mají jednodušší, když mají hlidací babičku....atd atd .... nějak cítím, že se díky tomu více uzavírám do sebe a raději jsem sama se svými dětmi....