Já s tím mám velký problém - moje druhačka má už dnes diagnostikovanou dyslexii, čistě náhodou. Nechala jsem ji vyšetřit kvůli psychické labilitě a hrůze ze čtení v druhém pololetí první třídy. Mě samotné nepřišlo, že by četla nějak špatně, ikdyž plynně to nebylo (jak prý většina prvňáků tak cca v březnu již čte). Jen měla hrůzu z toho, že dělali soutěže typu kolik slov přečtou za minutu, pak mají ve škole pasování na čtenáře a malá se už 3 měsíce budila hrůzou, ža tam nechce (má to být slavnost pro prvňáčky). Kupodivu to podobně prožívala zhruba polovina prvňáků, takže nějaké diagnózy mě nenapadaly.
No, já sama jsem v první třídě rozhodně plynně nečetla, čtení nahlas se dalo poslouchat ode mne tak až od třetí, čtvrté třídy, sama jsem si před desátým rokem určitě nic nečetla. Je ze mě VŠ vzdělaná, slušně sečtělá osoba, která nechápe, proč se mají ty malé děti dnes tak drezurovat!
Dcerka letos spolupracuje mnohem víc, ale vzhledem k tomu, že za září chyběla 10 dní (má vysokou nemocnost), tak neustále něco doděláváme a příprava na školu v době, kdy není nemocná trvá klidně i dvě hodiny a pak ještě večer čte nahlas - naštěstí ji nemusím už nutit. Se psaním je dost pomalá, ale 20 příkladů spočítá klidně za 3 minuty. Někdy mě píučka fakt štve, opravuje dítě nelogicky a chce některé věci nesmyslně přepisovat...
Na závěr malá poznámka: to, že dcera čte dnes bez nucení, je zásluhou toho, že jsem ji před začátkem š.r. dovedla k milé paní psycholožce, která jí vysvětlila, že má právo na to, že jí to nejde tak, jak si představuje paní učitelka a že to musí trénovat a pak se jí to podaří. Píučka po té diagnpstice taky polevila, už nemáme v notýsku napsané "PROSÍM ČTĚTE, ČTĚTE, ČTĚTE!!!!"