Milá Heleno,
ačkoliv já žiji pořád se svým manželem, chapu, jak se cítíš, jelikož jsem (byla) v podstatě ve stejné situaci. Muž je stále na služebních cestách a já jsem na děti sama. Dříve jsem si myslela, že za zhoršení prospěchu ve škole a vztahy v rodině mohu především já, ale postupem času zjišťuji, že za to může především jejich věk. Myslím, že tvou ochotu a obětování se pochopí postupem času a o to víc ti budou potom vděčné. Já být tebou, tak bych jim nepřipomínala pořád, aby se šly učit, protože tím si jen u nich vytvoříš vizáž fúrie a zlé, nepřející matky. Teď jsem to napsala sice zveličeně, ale nějak tak to nejspíš je. To se jim pak otec, který se ukáže jen jednou za čas, přiveze jim dárky a řekne jim, ať si nic nedělají ze čtyřky z matiky, jeví jako ,,božský tatínek". Snaž se jim trošku vyjít vstříct, třeba jim nabídni, že jim předplatíš oblíbený časopis, když ti občas pomůžou s chlapečem. Myslím, že časem pochopí tvou situaci a budou rády, že jsi se přesto snažila vytvořit co nejpříjemnější atmosféru. Přeji hodně štěstí.