Odpustit sám sobě je ten nejtěžší krok. I když už jsem ušla hodně dlouhou cestu, ještě tam úplně nejsem, ale každým sebemenším pokrokem v tomhle procesu se mi žije volněji a volněji.

Když napíšeš ten dopis a zbavíš se tím toho potlačovaného, uvolníš v sobě místo pro něco jiného - třeba právě pro to odpuštění mamince, a nastoupíš na cestu odpuštění sama sobě. Mně zatím snad nejvíc v tomhle ohledu pomáhá věta "V každé chvíli našeho života děláme to, co v té chvíli umíme - děláme to nejlépe, jak jsem v dané chvíli schopni." Zítra budeme dál a budeme schopni něčeho jiného, získáváme zkušenosti a tím se posouváme. Tak si nevyčítej, co jsi kdy dřív dělala, protože to víš dnes, že jsi to mohla dělat jinak - tehdy ne. Dnes jsi dál a podle toho se chováš.