Přidat odpověď
Moc dekuji i za vase dalsi prispevky. Velmi mi to pomohlo ujasnit si, co opravdu chci.
Myslim, ze nastane-li v zivote problem, byt partnersky a tedy tykajici se OBOU, nelze cekat na to, AZ neco udela TEN DRUHY, byt mame pocit, ze "na to mame prece moralni pravo" (my snad zijeme ve svete, v nemz vladne "100%ni spravedlnost"?). Ano, je spravne dat najevo svoje stanovisko a doplnit ho SVOU predstavou reseni (a to jsem take udelala, vecne, tak, aby to pochopil i "chlap", bez urazky), ale - podivejme se na to realne - pak uz opravdu neni mozno ovlivnit, jak se na stejnou vec bude divat ten druhy... Proto rady typu "a ted by muz mel" nebo "a trvala bych na tom, aby muz", nejsou pouzitelne. On je prece jineho nazoru, muj nazor zna...pokud PRESTO neco neudela, ma k tomu asi duvod. Ten muze byt jak ten, ze si me vubec nevazi, tak ten, ze opravdu mluvi pravdu. To ja nevim, to vi jen on - ale ja jsem se rozhodla s tim clovekem zit, takze podezirat ho mi nepomuze, naopak musim ZNOVU v sobe sebrat silu mu duverovat, protoze jinak to budu JA, kdo tentokrat vztah zazdi. (Nebo teda minimalne TAKY ja, abychom byli objektivnejsi.)
A proto jedine, co JA muzu udelat, je najit silu a reseni V SOBE. Mam pocit.
Předchozí