teda, taky jsem jednu dobu šílela ze svého otce protože mi připadalo že mě chce "řídit na dálku", ale tohle co popisuješ ty si představit neumím, obzvlášť když píšeš že to trvá 11 let. To ti gratuluju že už v té léčebně nejsi.

Jediné na co jsem přišla já je NEOBHAJOVAT SE. Nevysvětlovat co, proč, důvody, výhody.... prostě jsem se tak rozhodla a tečka. A nebo "dík za radu, rozhodnu se ale podle svého" (a pak si teda za tím stát i když se to nepovede a nechít po rodičích "žehlení" nějakého problému, resp. nepřipustit jejich intervenci když to nejde). U našich pomohlo asi nejvíc to, že zjistili že nějak přežijem, že spolu vydržíme i přes problémy(s mým mužem proti kterému byli trochu-dost zaujatí) a že od nich vážně nic nechci (myslím že toho se báli, že třeba nás opustí a já pak s dětmi půjdu k nim apod., ani ne tak že by jim šlo o mé štěstí jako o vlastní pohodlí a peníze když to napíšu zní to hnusně ale podstata je asi takováhle.)