už při té větě "je to vaše věc já vám do toho nebudu mluvit ale.." tam prostě MUSÍŠ skočit se svým "to je fajn že chápeš že je to naše věc, takže nám do toho nebudeš mluvit, dík moc." A ODEJÍT (klidně na chviličku, třeba na záchod, to je fuk). Pak se zas vrátit a když to téma otevře znovu, tak ho opět uzavřít "vážně jsi mi slíbil že mi do toho nebudeš mluvit".

Je fakt že já jsem si třeba předem připravovala "témata" o kterých mluvit fakt nechci (jako abych si to uvědomila a neprokecla se - že třeba chceme kupovat nové auto, protože to by bylo dotazů proč, nač, zač, od koho, jaké auto, kolik má najeto......blablabla a instrukce proč určitě ne), a připravovala jsem si právě i "témata" o kterých se bavit začnu, na co jako převedu hovor. No a pochopitelně se mi nesčetněkrát podařilo i na zcela neviném tématu pohořet protože jak píšeš - hned v popisu našeho (z mého pohledu zcela nezávadného) odpoledne objevili mou špatnou výchovu dětí, moc utrácení, stěžování (byť i jen v legreaci) znamenalo že mám tudíž problémy .... No trvalo to. Naštěstí s mamkou samostatně to šlo líp. Sice si řekla svý ale nenutila, táta nutil řešení, páčil ze mě odpovědi (byla jsem vychovaná tak že odpovídat musím a)celou větou b) podle pravdy). Až s mým mužem jsem se naučila víc ironie, sarkasmu a třeba i odpovídat protiotázkou (např. "a k čemu to potřebuješ vědět?") a nebo neodpovědět vůbec ("víš, to bych teď nerada řešila") - to pro mě bylo myslím nejtěžší.