Vietnamci vychovávají své děti jinak než my. Ale nikdy bych si netroufla říct, že hůř a vím jistě, že je nemají méně rádi.
Chlapeček neumí jíst lžící, protože doma jí hůlkami.
Oni jsou na děti hodně přísní, co se týče práce ve škole a vyžadují i respekt k autoritám, ale zatím jsem neviděla (a neučila jsem jich málo) zneurotizované vietnamské dítě, dtto vietnamské dítě s ADHD, dys- poruchou, poruchou chování.
Ty děti jsou zdvořilé (ale ne vystrašené nebo podlézavé), pilné, vytrvalé, mají frustrační toleranci, což speciálně je u dnešních školních dětí téměř rarita.
Rodiče je bijí, což se mi nelíbí a mám s tím problém, protože když mám oznámkovat výkon na dvojku dvojkou, tak vím, že doma bude vejřez...
Přesto je podle mně vidět, že "vietnamská výchova" jako celek funguje. Vím ze zkušensti, že děti nejsou nešťastné, utlačené, zfrustrované a přitom jsou úspěšné.
Skoro bych si zkusila formulovat jak vypadá modlitba české "tygří matky" a pak bych to porovnala včetně výsledků.