Jeho otec si strašně zakládal na tom, aby na Ježíška věřil, ani nevím proč, nejsou vůbec věřící rodina, ale tohle prostě strašně chtěl, takže dělal všechno možné, aby můj muž coby kluk věřil co nejdéle. Jim třeba při večeři zvonil Ježíšek ve vedlejším pokoji a podobně, prostě spousta takových technických vychytávek. Takže věřil opravdu dlouho, asi do dvanácti let. A pak se to provalilo ve škole, prý na to strašně nerad vzpomíná, jak to hrozně probrečel, že i učitelka musela volat k nim domů, ať si pro něho přijdou (jinak je manžel zcela normální
), ale co mi přijde nejhorší, tak jeho otec ho opět přesvědčil o tom, že Ježíšek existuje a manžel zase na nějakou dobu věřil. Až pak na to nějak přišel sám a říká, že od té doby má ke svému otci takový negativní vztah, že se mu rozhodl lhát podruhé, a navíc z něj dělat volat... Nic se nemá přehánět. Já si nepamatuju, že bych někdy na Ježíška věřila a Vánoce mám opravdu moc ráda a kouzelné jsou pro mě pokaždé.