Já jsem četla, že si se synem promluvila stranou od ostatních, vyhubovala mu a pak už se o celé věci dál nemluvilo. Přičemž manžel považoval její reakci za přehnanou a to, co se děje, za neškodné dětské kočkování.
Pokud to zakladatelka dovysvětlovala nebo psala pokračování někde dál, tak se omlouvám, já reagovala na to, čím zakládala téma.
Je pravda, že rodiče jsou často tím, že jejich dítě šikanuje (nebo je šikanováno, ale tam je to na trochu jiném principu, protože rodiče šikanovaných dětí mají často vlastní nezpracovanou zkušeost jako oběti šikany), zaskočeni a těžko se jim to zpracovává. Je to zvláštní, když uvážíme, jakou pozornost dětem věnujeme, kolik předběžné opatrnosti, kolik toho jsme ochotni nastudovat předem, protože pro ně chceme zajistit pokud možno naprosté bezpečí. Tady je ale veliké nebezpečí, které kupodivu rodiče často nevidí. Při dětském šikanování se dějí škody na všech účastnících a nejsou to malé a snadno opravitelné škody.
Proto by podle mně stálo zato - alespoň pro vzdělaného člověka - vědět aspoň něco předem, tak jako víme, jak alespoň teoreticky, jak pomoci při úrazu, hypoglikemickém šoku...co já vím.
Relevantní informace jsou, bohužel, o něco hůř dostupné než třeba o první pomoci, ale jsou.
V češtině je nejlepší, nejdostupnější a asi i "nejčtivější" Michal Kolář: Bolest šikanování.