Ještě to rozvedu: úplně první pomoc obecně: ukončit násilnou akci, zajistit nejdřív bezpečí oběti přiměřeně situaci, pokud možno nenechat prchnout útočníky (ale pomoc oběti má přednost). To i v případé, že agresorem je moje dítě.
Dál už záleží na tom, jaká je situace, co se stalo, v jakém stavu je oběť...
Ale není to nc mezi nebem a zemí. Stačí použít normální lidský rozum a cit. Nebo si představit, co by podle mně mělo nastat, pokud by moje dítě bylo ta oběť. A to pak udělat.
Rozhodně není dostatečné (výchovné/morální... jak chceš), vzít vůdce útočníků stranou a v soukromí mu vyčinit. Kluk měl vidět, že se máma zastala slabšího, pomohla mu v těžké situaci, což ale zakladatelka neudělala a nejspíš jí to ani nenapadlo. To neodsuzuji, ale konstatuji. Následně měli všichni, včetně oběti slyšet, že matka takové chování naprosto odsuzuje a nebude tolerovat, což mělo být dovedeno do důsledku v činech, kluk měl svoji vinu oběti odčinit. Matka by měla dát pozor na to, jestli je syn schopný nahlédnout, co udělal a litovat toho.
Pokud ne, tak musí pomoci odborník.