Kudlo, to, co ti vyznívá "nafoukaně", já považuju za šťastný osud v tom smyslu, že mi bylo přiděleno tam, kde to považuju za správné a dál to předávám jaksi nevědomky.
Jsou to věci, které nemusím "učit", jen je posunuju dál.
Já jsem se ostatně do zakladatelky nenavážela, napsala jsem, co bych asi udělala já, dokonce jsem přijala i to, že to nic moc, kromě vlastního špatného pocitu neřeší.
Dokonce přiznávám, že v některých rodičovských disciplínách selhávám.

Pro mě je to jednoduše nepochopitelné - jak mám pochopení pro různé lidské slabosti, tohle se mi bytostně příčí, mám k tomu bytostný odpor a neumím tady soucítit s viníkem.