Nedávno mi manžel povídá : "Podívej, ty s dětmi pořád něco podnikáš, věnuješ se jim, já ne(víceméně je občas pohlídá u televize, popere se s nima a dělá nějaké kraviny a někdy uspí) a mají mě stejně rády jako tebe, možná i víc". Neříkám to samozřejmě naprosto přesně, ale tak nějak to myslel. Dost mě to zarazilo, tak jsem mu vysvětlila, že se přece dětem nevěnuji kvůli tomu, aby mě měly rády víc jak jeho, ale kvůli tomu, abych je vychovala v šťastné a samostatné bytosti, které se bez péče rodičů obejdou. Chodím s nimi přece ven a na různé akce, aby byly na čerstvém vzduchu, zdravé a měly něco ze života, ne aby mě měly rády. Když manžel přijde z práce, děti se k němu rozběhnou, batole víská štěstím, starší na něho skočí(stejně jako když přijdu domů já). Já jsem přece za to ráda, nežárlím, mít s tátou hezký vztah je pro holky to nejlepší. Spíš jsem začala přemýšlet nad tím, kolik rodičů má k výchově podobný přístup jak můj manžel. Že je pro někoho měřidlem úspěšné výchovy, jak moc ho děti milují, nakolik je pro ně rodič nepostradatelný...Čím větší závislost na rodiči, tím lépe. Já mám naopak velkou radost, když dítě nechám někomu hlídat a ono je spokojené a na mě si ani nevzpomene. Samozřejmě se snažím děti učit ohleduplnosti, nesobeckosti atd., ale není mým cílem, aby na mě byly psychicky závislé a beze mě neudělaly ani krok. Někdy to vidím u rozvedených manželů, jak se oba předhánějí, co dětem koupí, kam je vezmou, co s nimi budou podnikat, aby druhého rodiče "trumfly" a dítě mělo radši je, aby si ho k sobě "připoutaly".
Nepřipadá vám toto smýšlení taky absurdní a vlastně v podstatě sobecké?