))
Nevím kam téma dát, je to takové psychologicky laděné dotazování. Jak jste se cítily v šestinedělí? dodržovaly jste? Nemyslím jen sexuální .. teď mi vypadlo slovo.. jo abstinenci. Uráželo Vás to co jindy ne? Držely jste se radši doma o samotě s miminkem nebo jste chtěly být hned zapojené ve společnosti a samota Vám vadila? Zůstaly vám nějaké šestinedělské vlastnosti? Prožívaly jste třebas šok z toho být furt samej flek a to mlíko jak crčí jak voda ze skály? Udivilo Vás když to chtěl manžel ochutnávat? Bouchly jste něčím tchýni, štěkaly na nejlepší kamarádku a hodily plínkou po manželovi? Říká Vám něco sousloví vykojenej mozek? Prožíváte šestinedělí jako štastnou dobu nebo jako start stresového období a vyrovnávání se s tím?

Já mám takové strašně silné atavistické samičí pudy. Vytočí mě i to, když mi někdo řekne, že mám hezké miminko, prtž to předpokládá možnost, že by nemuselo být hezké. Na miminko hrozně žárlím a vadí mi když ho někdo chová jiný než já - u někoho ne, u jiných hrozně a vrčím a beru ho zpátky. Když jsem tak krásně porodila, připadá mi blbé postavit se méně čelem k jiným problémům, takže lidem říkám na rovinu co mi vadí, protože mě otravuje se přetvařovat. Příšerně jsem se pohádala s maminkou, katarze měla ale kladný dopad. Protože vím, že mám chuť na lidi spíš jenom vrčet a rušej mě v mé touze jen si mazlit své miminko, nikam nechodím a slíbené návštěvy odříkám a ruším. Lidé jsou hloupí a nezajímaví a mají veliké hlavy (oproti mému miminku)
Neapeluji na perfektní úklid a vaření, spíš na zajištění dobré nálady, takže chodím s miminkem i přes den spát když se mi chce a minimalizuji styk s rušivými osobami.

A rochním si v ětch flecích. A jak Vy?

Zdravíme!