Já myslím, že manžel to myslel dobře, jen to špatně vyjádřil. Ovšem ten dovětek .
Nejsem moc "věnovací" matka ve smyslu malování, vytváření, stavění .... Ale jezdíme na výlety, chodíme ven, okopáváme ... Vařím jim, peru, někdy žehlím, umyju mladšího ... Ale co je asi nejdůležitější, děti se se mnou smějí. Lásku dětí si člověk nemusí zasluhovat. Ale nesmí se je dusit, a to ani nadměrným opečováváním, ani opačně (kdy zase oni touží po trošce lásky ze strany rodiče).
Jinak si všímám, že někteří rodiče (hlavně matky) se snaží svoje děti připoutat a ne naučit samostatnosti. Prostě se bojí, že by dítě mělo raději někoho jiného než je. Znám to i z rodiny, bohužel.