Hezký téma První šestinedělí bylo takový hodně únavný, stresující a plný nejistoty (když to mám posuzovat dnešním pohledem), ale dalo se to. Neuvažovala jsem, že skočím z okna, nebo že z něj vyhodím dítě. Se mi to narodilo, tak jsem se o to starala Nic jinýho by mi ani na mysl nepřišlo. Prostě hormony a instinkty pracovaly správně
Druhý šestinedělý bylo zázračný. Byla jsem v rauši, všechno jsem vnímala přes růžovou mlhu. Měla jsem pocit, že mi dcera dává spoustu energie a večer jsem nad ní seděla, řvala štěstím a říkala si něco jako, že "Někdo požehnal mé rodině" Dokázala jsem se pomalu hodiny dívat do těch neuvěřitelně moudrejch novorozencovejch očí.
Návětěvy mi nevadily. Byla jsem nachystaná, že mi budou lidi dávat sežrat domácí porod, ale nestalo se tak. Cítila jsem se silná, že bych byla schopná skrzevá kecy vyfakovat kohokoli Jinak jsem byla ale milá a na všechny jsem se usmívala jak pitomec. Ještě si pamatuju, jak jsem krátce po porodu šla vedle do pokoje pro něco na oblečení dcery, tam syn spal v postýlce, a to mě hrozně dojalo Hormonální rauš