Přidat odpověď
Dětem po pravdě.
Někdy se někomu může zdát život tak těžký, že ho nedokáže žít dál. Nemá si třeba s kým promluvit, nevidí cestu, kterou by mohl jít. A tak se rozhodne odejít ze světa sám, dobrovolně. Možná si neuvědomoval, kolik bolesti svým odchodem způsobí nám, co tu zůstáváme. Není to ničí vina, nikdo za to nemůže, že se rozhodla odejít - bylo to její rozhodnutí. Je důležité mít někoho, s kým si můžeme promluvit o tom, co nás trápí, když máme pocit, že nevíme jak dál. Protože se dá najít cesta, ale někdy ji sami prostě nevidíme a proto potřebujeme přátele, aby nám pomohli najít cestu a třeba šli kousek i s námi. Ona měla přátele, ale asi to neviděla, a měla pocit, že je na všechno sama a bylo to pro ni tak těžké, že to nemohla unést dál. Asi jako bychom měli naložený baťoh kamenama a museli stoupat sami na vysokou horu.
*************
nebát se říct dětem pravdu a zdůraznit, že to není ničí vina, že máme právo se cítit smutní z jejího odchodu, máme právo to nechápat a nikdy nepochopit. A zároveň dětem říct, a jak je důležité mluvit o svých pocitech s druhými, nezavírat se do sebe.
Nebojte se také případně vyhledat pomoc psychologa a případně psychiatra (v případě třeba trvajících nočních děsů či nočních můr apod.).
Upřímnou soustrast, pamatuju si, jak to na velmi dlouho zasáhlo nás...
Předchozí