pro mě jě ten "stav normálna" docela ideál.
po zkušenosti z několika soužití vím, že to není samozřejmost, být dlouhodobě vedlě někoho "jen tak" - s normálními, povětšinou neutrálními pocity + chvílemi hodně pozitivními, chvílemi negativními.

Ale prostě - když se podaří dospět do vyváženého neutrálního stavu, v němž nění potřeba nic řešit, řešit vztah, řešit se navzájem, dá se jen tak být, volně v klid dýchat, chvílema na přítomnost druhého i jakoby zapomenout, ale zároveň být v klidu, že tam někde je... vnímám to jako harmonii.