Jsem z identických dvojčat a až do maturity to byl boj o vlastní identitu.
Mamka nás sice přestala stejně oblékat jakmile si o tom něco přečetla, ale otřesný byl přístup učitelek ve školce a i části učitelů ve škole. Dneska je jistě všechno jinak a učitelé osvícenější, ale doporučovala bych dát holky každou do jiné třídy, pokud je to možné.

Pro nás bylo ponižující, že nás vždy oslovovali společně - holky B - dokonce, i když ségra byla nemocná a já přišla do školy sama. Když učitelky ve školce vyhlásily stupidní soutěž o zapůjčení letadýlka, soutěžila jsem jak o život (princip byl v tom, ležet celý odpolední klid na lehátku rovně na zádech se zavřenýma očima a ani se nehnout). Přesto mi letadýlko nepůjčili - zdůvodněním bylo, že ségra rovně neležela, přesto by si s letadýlkem doma také hrála.

O všechno jsme se musely dělit - pomůcky, které škola zapůjčovala každému dítěti zvlášť, jsme my dostaly společně. I časopis třeba do ruštiny. Pak jsme se hlavou drcaly nad jednou stránkou a kočkovaly se - a spolužáci měli z toho srandu. Jenže my jsme se měly navzájem často plné zuby - a nebylo divu. Zklidnění přinesla až vysoká škola, každá jsme studovaly zcela jiný obor a taky bydlely jinde a vytvořily si vlastní okruh známých.

Dalším důvodem, proč bych děti rozdělila je, že se může stát, že se jedna "poveze" - bude opisovat úkoly, nezapisovat si do deníčku úkoly apod. Taky je chyba zdůrazňovat, že jedna je "starší", zodpovědnější apod. - to je taky jediná chyba, kterou moji rodiče dělali. Dlužno dodat, že ten lempl jsem byla já.