Já radím pustit se do realizace toho domku. Pohoda je na "hovno", když nemáš žádný cíl. A já věřím, že když se ti podaří uskutečnit svůj cíl - tj. domek, mělo by se ti ulevit - už jenom z pocitu, že jsi to zvládla. Problém bych viděla jinde a to v manželovi. Ráda bych věděla, jestli i on sdílí tvůj názor a jak daleko lze zajít ve stěhování, opravování.
Nám se třeba odchodem z města ulevilo hodně a to jsme měli dost dobré místo - klidné, fajn sousedy, i dvorek, ale.. Prostě město. Jediné, na čem jsem odmítla stavět bylo místo, kde by nebyla MHD. Sice parcela za půldarma, ale přeci jen.. první rok s dcerou jsme neměli k dispozici auto a tak jsem vlastně naprosto běžně jezdila. A byla to pohoda. Manžel brblal, klidně by se postěhoval až do Himalájí, kdyby odtud vedla dálnice, ale já nechtěla být totálně bez civilizace, jen v klidu a to se mi splnilo. Jsme ve vsi k občanskou vybaveností, parcela akorát, sousedi fajn a docela daleko.
Jinak to pnutí si pamatuji také, taková divná nervozita. Jen jsen si to plně uvědomila až v klidu, na vsi, jak to město rozčiluje. Tak nějak podvědomě je člověk pořád něčím rušen, necítí se v klidu. Alespoň já to tak měla.
S psycholožkou to probíhalo jak? K těm věcem, co tu píšeš (byt není soukromý..) to ti rovnou řekla nebo tě dovedla otázkami si ta úskalí uvědomit? To je zásadní. Ty to teď můžeš cítit, že ti to zdrbla, nicméně to mohlo být také tak, že tě svými podněty a otázkami dovedla ke kritickému myšlení svých plánů a ty se tím teď budeš zabývat a je to v pořádku. Nech to zpracovat a za den dva si sedni v klidu (pokud možno ;-) ) a znovu nad tím rozhovorem popřemýšlej. Nezačítej myšlenky ale tím, že ona tě zdrbla, jen si to přehraj a uvidíš lépe, jak probíhal hovor a jestli ti opravdu řekla tak hrozné věci, zatím to nech působit, odsoudit jí můžeš kdykoliv a nechodit k ní není problém ne?