Peťko,

jak se ptáš, co bylo příčinou u vás, tak to samozřejmě vědět nemohu, ale zkusím Ti položit několik otázek.

Máte vy rodiče nějaké blízké kamarády? Pokud ano, vídáte se s nimi i přes den v běžných situacích (tj. ne že si jdete večer sednout na víno), tak aby byl syn u toho? (Třeba jestli jdete společně jen tak na výlet). Jde někdy třeba manžel pomoct kamarádovi vymalovat, pohlídáš Ty kamarádce dítě?

Jinými slovy, má syn vzor toho, jak se k sobě navzájem chovají dobří přátelé?

Byl syn už někdy nucen udělat něco pro některého ze svých kamarádů (třeba donést mu, úkol, když měl zlomenou nohu)?

Pomáhá vám syn doma? Pomáhá dědovi a babičce? Vedete ho k tomu (nemusí to být nic velkého, jako že by složil vagón uhlí)? Vedete ho k tomu, aby si po sobě uklízel?

Máte i vy - Ty i manžel - své koníčky, na které máte vyhrazený třeba určitý den v týdnu nebo určitou chvíli, kterou chcete mít jen pro sebe?

Jak se k sobě chováte s manželem navzájem, respektujete se VZÁJEMNĚ? A jaký máte vztah k prarodičům?

Můžete si "dovolit" být k sobě ve většině věcí upřímní? Jste upřímní vůči synovi?

To všechno je cílené k tomu, že jsem nabyla dojmu, že syn je takové malé princátko, které krom školy nemá žádné povinnosti, je chované v bavlnce a není konfrontované s tím, že i takhle malý už nemůže jen brát, ale musí taky dávat. Že vůbec není vedený k citlivosti k potřebám druhých, protože ti druzí se mohou naopak přetrhnout, aby vyhověli JEMU. A tudíž má hodně snížený smysl pro empatii.