Kdyz zamlada muj tatinek zavelel vzdycky po nedelnim obede, ze se jde na spacir, tak se mi okamzite chtelo blinkat. Nesnasela jsem to a celou cestu jsem se tahla jak smrad.

Manzel pochazi z podobny rodiny, ale chodil a chodi narozdil ode mne na prochazky rad. Kdyz jsme spolu zacali zit, tak jsme si koupili psa, protoze jsem odmitala chodit jen tak nekam.
Ted uz se prochazim vcelku rada, ale genetickou informaci jsem zrejme predala vsem svym detem, ktery nenavidej prochazky stejne jako ja zamlada. Nicmene je i pres jejich protesty tahame ven, snazime se aspon aby to bylo za nejakym ucelem (vzdalenejsi detsky hriste) nebo s kolama nebo tak. Ale pindaj stejne.