Já záviděla, v 15-ti jsem začala chodit s mým manželem, jeho bratr je o 18 let starší a měl dceru tehdy 13 a syna 10let, byl to skvělý táta, náš se nestaral, jen na nás pořvával, všechno mu vadilo, nesměli jsme sedět, to ho dráždilo, spát ani o víkendu dýl než do půl deváté, chodil nás budit, na štědrý den se vždy s mamkou pohádali už po obědě, nemohl snést, že můžeme od rána sedět u pohádej a nic nedělat, vydržel vždy do oběda. Měla jsem tenkrá v 15-ti pocit, že švára je nejlepší otec pod sluncem, děti mohly všechno, spát i do oběda, jezdili na výlety, trénoval je basket, prostě pořád spolu něco podnikali. Když za tři roky nato umřela švagrová, dětem bylo 16 a 3, zjistila jsem, že to vlastně není táta, on byl jejich kamarád na blbnutí, ale jako na tátu se naněj spolehnout nešlo, nebyl schopný se postarat pomalu ani o základ, děti ze dne na den začaly žít bez rodičů s velkým kamarádem, který ztratil zájem o blbnutí neb našel útěchu v putice s pivem. Někdy jsou to cizí rodiče jiní, než jak se nám z venku jeví. Já vlastního otce mám a nemám, od rozvodu před 12-ti lety nejeví zájem.