Dobrý den, natrefila jsem na váš dotaz a tak se vám pokusím odpovědět.Zaujal mě už jen proto, že jsem stejnou situaci prožila a už ji mám za sebou. V únoru to budou 3 roky co se můj manžel oběsil doma. měli jsme spolu tři děti ve věku 13,10 a 1,5 roku. dodnes nevím jak jsem to dokázala zvládnout. Muž také trpěl depresemi a měl i zdravotní problémy a byl kvůli tomu nespolehlivý a tím se samozřejmě přidali finanční problémy, jelikož měnil zaměstnání. také jsem si říkala, že nelze žít s takovým člověkem, který vám není oporou a stres zahání alkoholem. zlý nebyl a měl nás moc rád ale nezvládal životní problémy a řešení jich. vše bylo vždy na mě.měla jsem ho také stále ráda ale o to víc bolely ty jeho karamboly. a teď jak to zvládly děti- samozřejmě jsme všichni začali docházet na psychiatrii. dostala jsem léky a jelikož jsem kojila dcerku tak něco slabšího, i když bych si přála velkej oblbovák. ale nešlo to , starší syn dal emocím průchod a občas se mnou plakal a mluvil o tom se mnou. měl stále pocit,že by to dokázal zvrátit. mladší se uzavřel a u psychiatra uvedl, že pomýšlel na to že by nežil. no hrůza. nejvíc mě nabíjela energií malá a dodnes jsem na ní závislá a každá představa , že bych jí neměla, ale i kluky mě děsí. léky beru stále a občas se smutek vrátí v plné síle a jindy vás starosti ,ale i radosti zabaví.léky mě utlumili, že jsem ani nemohla brečet a to mi chybělo tak jsem občas vynechávala i když to není správné. s jeho rodiči jsem v úzkém kontaktu dodnes a jsme výborní přátelé,milují malou a pomáhám jim tak. i když jsem se jejich reakce po té události hrozně bála i od jeho ostatních příbuzných. ale všichni stáli při mě a nikdo mě neosočoval. znali ho a věděli že je to snílek. lékařka mi vysvětlila ,že takový lidé co si sáhnou na život jsou nevyvinutí a opravdu potřebují dozor, i když ten může sice pomoci a nebo jen čin oddálit. je to na dlouhé vyprávění a snad vám toto pomůže. kdyžtak napište. hodně štěstí a pevných nervů vám přeji. Hela