táta mě přiváděl k zoufalství celkem pravidelně ca od 13 do 30ti a slz bylo tak na přítok Amazonky.... a vždycky pro jeho naprostou netečnost k předloženým argumentům, mlel si furt svou, nikdy nepřistoupil na nějaký kompromis. S mámou to bylo jiný, když už mě přivedla k slzám tak proto že se přihodilo co předpovídala (já jsem ti říkala že.....) ale to naštěstí nebylo moc často.
Ale právě poslední tři roky je to nějaký klidnější. Předloni pravda mi připoměl svou starou neprůstřelnost vlastních názorů jakýmikoli mými argumenty když jsem jela do ciziny (východní), ale to jsem přikládala tomu že jedu se ségrou tak měl strach že kdyby něco tak mu nezbude ani jedna dcera.... no ale vrátily jsme se v pořádku a od té doby ŤUKŤUK dobrý.