Zrovna dnes v noci jsem se vzbudila uprostřed snu, kde jsem se přišla na to, že jsem své máti něčím hrozně ublížila, a proto se ke mě chová tak, jak se ke mě chová. Vzbudila jsem se ve chvíli, kdy jsem brečela, objímala ji, omlouvala jsem se jí a zároveň se mě hrozně ulevilo, že konečně vím, o co jde, a že už budou vztahy lepší. Ten pláč mě vzbudil. Brečela jsem totiž i ve skutečnosti. Došlo mi, že ve skutečnosti se nevyřešilo nic. Neublížila jsem jí ničím. Ona se tak chová ke všem. V reálu to vím, ale po nocích se zřejmě snažím přijít na to, jestli to přeci jen není moje chyba. Bylo mi z toho hrozně smutno celý den až doteď.